Spojené státy nejsou supervelmocí, kterou chtěly být. Utrpěla hroznou vojenskou porážku v Sýrii i se stovkou svých spojenců. I když nadále klamou sami sebe, přišel čas zúčtování. Aby Washington přežil, nezbývá než se spojit s jedním ze svých protivníků. Rusko nebo Čína? To je otázka.

Na přípravném setkání G7, 3. května 2021, ministři zahraničí USA a Velké Británie Antonius Blinken a Dominic Raab navrhli, že Západ bude bojovat proti Rusku i Číně. Ale toto je úplně jiný scénář než ten, který by měl být realizován.

Nemůžeme žít ve společnosti bez pravidel. Jsou–li nespravedlivá, vzbouříme se a změníme je. To je nevyhnutelné, protože to, co se někdy zdá být správné, nemusí být nutně správné jindy. V každém případě potřebujeme řád, jinak se každý stane nepřítelem každého. To, co platí pro jednotlivce, platí také pro národy.

V roce 1945 položila konference v Jaltě základy rozdělení světa na zóny vlivu tří velkých vítězů druhé světové války: USA, Spojeného království a především Sovětského svazu. Během Studené Války každá strana veřejně urazila druhou, ale vždy se dostali k vyjednávání. Historický výzkum ukázal, že ačkoli v každém okamžiku se dohoda mohla proměnit v konfrontaci, invektivy měly spíše vnitřně zpevnit každou ze stran, než ublížit soupeři/partnerovi.

Tento systém nebyl nikdy zpochybněn. Trval až do zániku SSSR v roce 1991. Od té doby Spojené státy prohlašovaly, že jsou jedinou supervelmocí schopnou organizovat svět. Neuspěli. Při mnoha příležitostech se Čína a Rusko–dědic SSSR – pokusily přeskupit šachovnici. Ani oni neuspěli, ale stále postupovali vpřed. Spojené království, které vstoupilo do Evropské unie během Studené Války, ji nechalo znovu soutěžit ("Globální Británie"). Neexistují tedy již tři, ale čtyři síly, které usilují o sdílení světa.

Po zmatku v letech 1991–2021, od "Pouštní bouře" po "přetvoření širšího Blízkého východu", se ambice Spojených států v Sýrii rozpadly. Trvalo několik let, než přiznaly porážku. Ruské armády mají nyní mnohem pokročilejší zbraně a čínská armáda má mnohem kvalifikovanější personál. Washington naléhavě potřebuje vzít na vědomí realitu a přijmout dohodu, jinak ztratí všechno. Už nejde o výpočet toho, co je pro něj nejlepší, ale o to, aby vše přežilo.

Spojenci Spojených států nevnímali význam vojenské katastrofy v Sýrii. Přetrvávají ve lhaní a interpretaci tohoto velkého konfliktu, zahrnující ještě více států než druhá světová válka, jako "občanské" války v malé, vzdálené zemi. Bude proto pro ně obzvláště obtížné vyhovět kaskádovému ústupu Washingtonu.

Jalta II je pro Spojené království poslední šancí. Bývalá "říše, na kterou slunce nikdy nezapadá", již nemá vojenské prostředky k naplnění svých ambicí. Ale stále má výjimečné know–how a nevyčerpatelný cynismus ("Zrádný Albion"). Bude se účastnit jakékoli dohody, pokud to zaručí výplatu. Jde ve stopách americké administrativy a využívá jejich společné kultury a pevných sítí vlivu. Společnost Pilgrim's Society, která byla velmi přítomná v době první Obamovy administrativy, je zpět v Bílém domě.

Rusko není SSSR, kde jen málo vůdců bylo Rusů. Neusiluje o triumf ideologie. Jeho zahraniční politika není založena na vágní "geopolitické" teorii, ale na projekci její silné osobnosti. Je připraveno poněkud zanedbávat své zájmy, ale nikoliv popírat samo sebe.

Čína prošla dlouhou cestu, aniž by někomu dlužila, a zejména ne těm, kteří ji zničili na začátku 20.století. Hodlá především obnovit svůj regionální vliv a obchodovat se zbytkem světa. Ví, jak čekat, ale není připravena učinit žádné ústupky. Dnes je spojencem Ruska, ale vzpomíná si na svou roli během kolonizace a nevzdala se svých územních nároků na východní Sibiř.

Stručně řečeno, každá ze čtyř hlavních mocností jedná podle různé logiky a sleduje různé cíle. To usnadňuje dosažení dohody, ale je obtížnější ji pak udržet.

Pentagon jmenoval pracovní skupinu, aby zvážila možné možnosti jednání s Čínou( DoD China Task Force), které se obává více než Ruska. Jestliže se Peking naplno vrátí do své regionální zóny vlivu, učiní tak na úkor pozic Washingtonu v Asii. Bílý dům zorganizoval přísně tajnou pracovní skupinu, aby zvážil možné nové postupy. První skupina vydala svou zprávu, která byla utajena. Nikdo neví, zda druhá skupina dokončila svou práci nebo ne.

Právě tato skupina dohlíží na osud Spojených států. Její složení samo o sobě je tajné. Její členové jsou zjevně silnější než senilní prezident. Skupina hraje ústřední rozhodovací úlohu srovnatelnou s úlohou národní skupiny pro rozvoj energetické politiky (NEPD) během Bushovy–Cheneyovy administrativy.

V tuto chvíli není jasné, zda tato skupina představuje politické cíle a/nebo finanční zájmy. V každém případě je jasné, že globální Finance ovlivňují jak NATO, tak Bílý dům. Nesnaží se měnit spojenectví, ale spíše mít informace potřebné k tomu, aby se těmto změnám přizpůsobily v zákulisí a zachovaly si své sociální postavení.

Pohyby různých zvláštních vyslanců Washingtonu naznačují, že Bidenova administrativa se již rozhodla obnovit bipolaritu studené války. To je jediný způsob, jak se Washington vyhnout válce proti rusko–čínské alianci, kterou by pravděpodobně nepřežil.

Tato možnost znamená, že Washington se zavazuje bránit integritu ruské Sibiři proti Číně a že Moskva recipročně hájí americké základny a majetky, které se nachází v Čínské zóně vlivu.

Tato možnost předpokládá, že Washington uznává čínské ekonomické prvenství ve světě. Ponechává mu však možnost být politicky "Středním královstvím" tak, aby se nikdy nestalo světovou velmocí v plném smyslu.

Jediným skutečným poraženým by byla Čína, stále zbavená části svého pásma vlivu a politicky uzavřená. Nicméně, aby byla uklidněna, prozatím, může dovolit znovuspojení s Tchaj–wanem, což bude think–tank Pentagonu považovat na chvíli za "ne–podstatné" pro USA.

Je důležité si uvědomit, že hlavní překážka pro USA je mentální. Od roku 2001 je Washington přesvědčen, že nestabilita pracuje v jeho prospěch. Proto nestydatě vybavuje džihádisty po celém světě, čímž implementuje strategii Rumsfeld / Cebrowski. Koncept dohody typu Jalta je však naopak sázkou na stabilitu, což Moskva káže už dvě desetiletí.

Prezident má v plánu setkat se se svými Britskými partnery k posílení jejich spojenectví na platformě Atlantické Charty; pak spojit své hlavní spojence pro G7: a konečně setkat se svými vojenskými a civilními spojenci v NATO a Evropské Unii. Teprve poté, co se ujistí o loajalitě všeho, se 16. června v Ženevě setká se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem.

To vše je paradoxní, protože Bidenova administrativa dělá přesně to, v čem bylo Trumpově administrativě bráněno. Čtyři roky byly zbytečné.